Provozní účinnost teplovodních kotlů

V důsledku neustále se zvyšujících cen energií je kladen vyšší důraz na přesné vyčíslení ekonomiky provozu tepelných zdrojů již v projektových dokumentacích a v různých provozních analýzách. V této souvislosti se také stále více dostává do popředí diskuze o stanovení reálné provozní účinnosti teplovodních kotlů na pevná paliva.

Výtah z článku, který vyšel v časopise Energie 21 č. 4/2018.

Praktické zkušenosti z provozu teplovodních kotlů na pevná paliva v poslední době potvrzují, že pro analýzu ekonomiky provozu nelze zcela brát v potaz účinnosti deklarované výrobci v průvodní technické dokumentaci, neboť se často může významně lišit od reálné sezónní energetické účinnosti.

Výrobcem deklarovaná účinnost teplovodního kotle na biomasu definuje jeho potenciál, tedy maximum dosažitelného za ideálních provozních podmínek. Většina výrobců se k této účinnosti dopracovala často až po několikerém zkoušení a testování při počáteční zkoušce typu (certifikaci) v autorizované zkušebně. To je kotel prakticky v laboratorních podmínkách umístěn na zkušební stanoviště, napojen na odtah spalin, na kterém je nastaven výrobcem přesně stanovený tah (ani malý ani velký), kotel se několik hodin roztápí na požadovaný ustálený výkon. Vyzdívka kotle je dokonale nahřátá a na roštu hořáku je stálá základní vrstva paliva.

V reálném provozu ovšem účinnosti deklarované výrobcem nelze dlouhodobě prakticky dosáhnout. Lze se jí přiblížit tím, že zapojením a provozováním kotle se přiblížíme podmínkám, za kterých byl certifikován. Tedy napojením na kvalitní odtah spalin s regulovaným tahem, zapojením kotle do otopné soustavy s akumulační nádrží, používáním garančního paliva, dostatečnou údržbou a kvalitní obsluhou. Čím více se budeme těmto podmínkám vzdalovat, tím více budeme ztrácet na účinnosti. U automatických kotlů se samočinnou dodávkou paliva může být sezónní účinnost nižší v řádu jednotek procent, u obyčejných kotlů s ručním přikládáním paliva až v řádu desítek procent.

Od roku 2012 se začaly u teplovodních kotlů na pevná paliva radikálně měnit podmínky pro jejich uvádění na trh. Novela normy ČSN EN 303-5:2013, podle které jsou kotle certifikovány, zavedla nové vyšší třídy kotlů 4 a 5 s nesrovnatelně vyššími nároky na kvalitu spalování (produkované emise). Vyšší tzv. emisní třídy znamenají ovšem požadavky na radikální snížení produkovaných emisí CO, prachu i OGC (uhlovodíků). Reálně lze takto vysokým požadavkům vyhovět především úpravou spalovacího prostoru kotle.*

Zdeněk Lyčka

Obrázky:

Deklarované účinnosti se v reálném provozu lze přiblížit jen tím, že zapojení a provozování kotle přiblížíme podmínkám, za kterých byl certifikován. Foto archiv/Centrum vytápění

Kotel na pelety Licotherm BIO – pro emisní třídu 3 stačila jednoduchá žárobetonová vyzdívka nad hořákem o váze asi 15 kg …

… pro splnění třídy 5 (resp. ekodesignu) je zapotřebí žárobetonová spalovací komora o hmotnosti 45 kg. Foto autor

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *